Připomínání Milady Horákové mezi aktuálním a nadčasovým

Na 27. června 2020 připadlo sedmdesáté výročí justiční vraždy Milady Horáková, tj. symbolické události doby komunismu v podobě popravy ženy, matky a dlouholeté vězeňkyně nacismu. Výročí připomněly černé prapory a transparenty s nápisem „Zavražděna komunisty“, které se objevily na mnoha úředních budovách a dalších místech po celé České republice.

Tuto formu připomínky popravené političky iniciovalo uskupení Milada 70: Zavražděna komunisty. Iniciativa Bez komunistů vedla ve spojení s uvedeným výročím vzpomínkovou kampaň, při níž rozdávala stužky na klopu sestávající z kousku provazu a trikolóry.

Zástupci bývalých politických vězňů a političtí i církevní představitelé uctili oběti politických represí pohřbené na hřbitově v pražských Ďáblicích. Klub dr. Milady Horákové uspořádal pietní shromáždění u symbolického hrobu na vyšehradském hřbitově. Jedna z připomínek organizovaná Univerzitou Karlovou se konala i u busty Milady Horákové v Karolinu. Nahrávka úryvku z jednoho z jejích vězeňských dopisů a s ní kontrastující záznam z monstrprocesu opakovaně zazněly v pražském metru i z ampliónů v ulicích. Vzpomínková akce zaštítěná dcerou Milady Horákové Janou Kánskou se konala i v někdejší káznici na Cejlu v Brně.

Velká část připomínek organizovaných mj. spolkem Milion chvilek pro demokracii měla výrazně aktuální ráz a lze je označit za součást dnešního politického boje proti komunistické straně a proti dnešní vládě, které se opírá také o hlasy komunistů. Z křesťanského pohledu lze vyzvednout spíše vzpomínkové setkání, které na 28. června připravil sbor Českobratrské církve evangelické v Praze na Smíchově, jehož členkou Milada Horáková byla.

I tak lze však do jisté míry označit za promarněnou šanci skutečnost, že Horáková, která nebyla jen národně socialistickou političkou popravenou komunisty, ale také či především křesťankou a ženou odevzdanou do Boží vůle, nebyla připomínána způsobem odkazujícím spíše k věčným hodnotám než k aktuálním politickým problémům.

Připomínání toho, že se ateistický poúnorový režim dopouštěl bestiálních zločinů, je sice potřebné, ale lidským duším samo o sobě nic nedává. Ve vztahu k těmto zločinům by se měla věnovat větší pozornost svědectví víry mnoha jejich obětí, a to nikoliv jen popravených kněží, ale právě také laiků či laiček typu Milady Horákové. „Povinnou četbou“ pro všechny Čechy by se mohly stát třeba knížečky Lidé kolem Milady Horákové (EMAN 1999) či Dopisy Milady Horákové z pankrácké cely smrti (EVA – Milan Nevole 2012), z nichž první připomněla lidi víry typu s Horákovou spojených evangelických farářů i jejího manžela a druhá zpřístupnila veřejnosti všechny dopisy, které tato neobyčejná žena napsala svým blízkým před popravou.

Milada Horáková v nich píše například o duchovní zkušenosti, kterou učinila už v nacistickém vězení, v němž poznala, kdo je Bůh a že ji přijímá. Konstatuje, že nyní to ví určitě, a vyzývá své drahé, aby se i oni opřeli o víru v Něj. Ještě i ve svých posledních slovech krátce před cestou na popraviště konstatuje: „Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno.“

Bez nadčasových hodnot typu víry, naděje a lásky, k nimž odkazují i svědectví tohoto druhu, se aktuální politické boje stávají bezobsažnými a všechna v nich dosažená vítězství tak jako tak musejí být dříve či později zase promarněna. O tom ostatně vypovídá i celý vývoj v naší zemi po roce 1989.