I když nic nemůže být víc protirasistického než křesťanství, které lidem všech národů a barev zvěstuje nekonečnou Boží lásku a vytváří z nich jedno společenství bratří a sester, dnes pod záminkou boje proti rasismu dochází k útokům na křesťanství a k ničení křesťanských symbolů. V Kalifornii se „protirasističtí aktivisté“ vrhli na sochy františkánského světce Junípera Serry. Dne 20. června 2020 byla svržena jeho socha v Los Angeles. Těsně předtím došlo ke stejné události také v San Francisku, městě nesoucím jméno zakladatele Serrova řádu. Již 12. září 2017 byla zbavena hlavy socha otce Serry v Santa Barbaře, jejíž pozdější oprava nijak neodradila dnešní obrazoborce od nových útoků.
Zdá se, že pro ně ve skutečnosti nepředstavuje kámen úrazu ani tak údajný rasismus tohoto františkánského misionáře, jako spíš skutečnost, že přiváděl indiány ke Kristu. Junípero Serra (1713–1784), původně španělský františkán, teolog a filosof, se roku 1749 vydal do Mexika a působil pak na západním pobřeží dnešních Spojených států. Nepochybný světec ztělesňující ducha františkánské chudoby působil jako kazatel a učitel víry mezi indiány, které zároveň učil i zemědělským metodám, chovu domácích zvířat a řemeslům.
Byl též ochráncem práv indiánů proti španělským kolonizátorům a vojákům, i když někteří dnešní američtí autoři jej obviňují z nucení indiánů „pracovat pro misie“ a z údajného schvalování tělesného trestání indiánů, které měli běloši sklon považovat za děti. Tato obvinění jsou velmi diskutabilní a jejich hlasatelé každopádně přehlížejí zásadní skutečnost, že Serra indiány miloval, toužil po jejich spáse a chtěl pro ně obětovat svůj život.
Obecný problém dnes také představuje nepřihlížení ke kontextu dřívějších dob a snahy posuzovat je dnešními měřítky. V dané souvislosti stojí za zmínku, že podle prohlášení katolických biskupů Kalifornie z 22. června 2020 svatý Junípero ve skutečnosti v bránění práv domorodců svou dobu předstihl.
V dějinách křesťanské misie i celého křesťanství je ovšem možné vidět světla i stíny. V nich a obecně na poli, kterým je tento svět, vždy vedle sebe rostly pšenice i plevel. Jejich vzájemné oddělení však přísluší až samotnému Pánu v den posledního soudu (viz Matouš 13,24–30), ne lidským soudcům v průběhu dějin. Tito samozvaní soudci navíc dnes často v církevních dějinách vidí jen plevel a vůbec ne pšenici, protože podstatě křesťanství nerozumějí.
