Základy křesťanské věrouky spojené s vyznáváním trojjediného Boha a společné všem křesťanům teprve později rozděleným na katolíky, pravoslavné a protestanty jsou vyjádřeny ve vyznání víry (krédu), jehož název je odvozován od prvních ekumenických koncilů v Niceji a Konstantinopoli.
Od počátků křesťanské víry byly její podstatné otázky řešeny na sněmech apoštolů a jejich nástupců. Již roku 49 se konal apoštolský koncil v Jeruzalémě a v následujících staletích bezpočet místních synod. Poté, co se roku 312 ujal vlády v Římě křesťanství nakloněný císař Konstantin, který definitivně ukončil éru pronásledování křesťanů v římské říši, nová situace umožnila konání velkých ekumenických (všeobecných, celoříšských) koncilů.
Tehdejší věroučné zápasy týkající se božství Ježíše Krista a Ducha Svatého byly sváděny s prudkostí, jež může zarážet. Je však pochopitelná vzhledem ke skutečnosti, že v nich šlo o ústřední otázky spásy a vztahu mezi člověkem a Bohem, k Němuž by křesťan neměl přímý přístup v případě, že by Kristus a Duch nebyli nositeli pravého božství.
Věroučné zápasy řešené na prvních ekumenických koncilech fakticky rozhodovaly o tom, zda křesťanství bude vyznávat Boha, který se stal člověku nekonečně blízkým, aby ho vykoupil a posvětil, anebo jen vzdáleného „Boha filosofů“. Kdyby se prosadilo učení alexandrijského kněze Areia, který od roku 318 tvrdil, že Kristus není božské podstaty, bylo by tím zničeno jádro křesťanské víry. I když totiž Areius označoval Ježíše za nejvyšší a Bohem zbožštěné stvoření, vtělení a vykoupení by bylo jím hlásanou věroukou zrušeno a vzdálenost mezi člověkem a Bohem by zůstala nezměrná.
K rozhodnutí sporu svolal císař Konstantin koncil, konaný roku 325 v maloasijské Niceji. Zdánlivě šlo jen o jediné písmenko. Areios a jeho stoupenci vztah mezi Kristem a Bohem Otcem vyjadřovali řeckým slovem homoiusios (podobný). Athanasios, mladý jáhen z Alexandrie, trval na tom, že jde o zfalšování evangelia a rozvrácení podstaty křesťanství. Kdyby byl Ježíš, o němž apoštol Tomáš vyznal, že je jeho „Pán a Bůh“ (Jan 20,28), v myšlení víry oddělen od Boha, zůstal by z Něj jen jeden z duchovních učitelů lidstva (byť třeba i ten největší) a křesťan by k Němu ani nemohl směřovat své modlitby. Athanasios trval na tom, že Boží Syn je ve svém božství s Otcem stejný (homousios), Jemu rovný. Stejně jako Otec je od věčnosti. Většina účastníků nicejského koncilu se přiklonila k Athanasiovi a Areiovi stoupenci na něm byli poraženi.
Vyznání víry přijaté na nicejském koncilu znělo: „Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. A v jediného Pána Ježíše Krista, Syna Božího, zrozeného z Otce jako jednorozený, tedy z Otcovy podstaty (úsias), Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, soupodstatný s Otcem (homoúsion tó Patri), skrze něho všechno bylo učiněno jak v nebi, tak na zemi. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil, vtělil se, stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal, vystoupil na nebesa, přijde soudit živé i mrtvé. A v Ducha svatého.“
I když nicejské vyznání víry používalo pojmů známých z antické filosofie, vyjádřilo s jejich pomocí zásadní odlišnost Boha křesťanské víry, který pro člověka umírá na kříži, od antického obrazu Boha osamělého a od lidí odděleného. Odmítnutí představy Boha jako samovládce a položení důrazu na vztahy lásky mezí Otcem a Synem a mezi Bohem a člověkem představovalo i revoluční motiv ve vztahu k politickým institucím, kterým připomínalo jejich služebnost člověku a pomíjivost.
Právě politická rovina ovšem věroučné zápasy této doby velmi komplikovala. Areios byl po odsouzení svého učení císařem Konstantinem poslán do vyhnanství. Císaři šlo jen o jednotu křesťanské církve, která se podle jeho představ měla stát oporou jednotné římské říše. Teologické podstatě sporu nerozuměl a jeho stanovisko se brzy začalo měnit. V Niceji poražené ariánství koncem Konstantinovy vlády a především za vlády jeho nástupců znovu ožilo. Panovníkům, kteří usilovali o to, aby jim byla podřízena křesťanská církev, muselo být ariánské učení o podřízenosti Krista Bohu Otci sympatičtější než osvobodivé poselství nicejského koncilu.
Zkoušky, kterými v této době museli procházet obhájci nicejské víry, jsou nejlépe vidět na osudu Athanasia, od roku 328 biskupa (patriarchy) v Alexandrii. Již Konstantin, který na konci svého života hledal kompromis mezi ortodoxií a ariánstvím, jej roku 335 poslal do vyhnanství. Po Konstantinově smrti z roku 337 se sice Athanasios mohl nakrátko vrátit do Alexandrie, ale již roku 340 musel před ariánským císařem Konstanciem uprchnout k papeži Juliovi I. do Říma. Roku 356 se před panovníkem ukryl u mnichů v poušti. Po Konstanciově smrti z roku 361 se mohl nakrátko vrátit do svého sídelního města, ale již v roce 362 ho z něj poslední pohanský císař Julián Apostata znovu vypudil. Po Juliánově smrti z roku 363 mohl Athanasios dva roky pobývat u své obce, ale již v roce 365 ho ariánsky smýšlející císař Valens poslal popáté do vyhnanství. Jen skutečnost, že v Alexandrii hrozilo lidové povstání, donutila císaře k tomu, aby patriarchovi po čtyřech měsících znovu dovolil návrat. Athanasios pak až do své smrti z roku 373 zůstal ve svém sídelním městě jako neochvějný obránce pravé nicejské víry.
K uklidnění situace však došlo až poté, co v roce 375 převzal vládu pravověrně smýšlející císař Gracián a v roce 379 jím byl na císaře východní části impéria povýšen rovněž ortodoxní Theodosius. Ten roku 381 svolal druhý všeobecný koncil do Konstantinopole, „druhého Říma“ a hlavního města východořímské říše, založeného roku 330 Konstantinem. Tento koncil je symbolicky spojován s dovršením vzniku nicejsko-konstantinopolského vyznání víry v trojjediného Boha. Ve skutečnosti je však tzv. Nicaeno-Constantinopolitanum spíše úpravou křestního vyznání jeruzalémské církve ze šedesátých let čtvrtého století.
Vzniklo jako reakce na učení makedoniánů, ariánské sekty popírající božství Ducha Svatého. Podle Makedonia, konstantinopolského patriarchy z let 342–346 a 351–360, byl Duch Svatý jen Božím služebníkem podobně jako andělé. To by ovšem bylo v rozporu s výpověďmi Nového zákona, v němž apoštol Pavel hovoří o tom, že Duch Svatý obnovuje, tvoří a posvěcuje (což jsou činnosti, které může vykonávat pouze Bůh). Konstantinopolský koncil z roku 381 makedoniánskou nauku odsoudil a letmou zmínku o Duchu Svatém z nicejského kréda zpřesnil slovy: „Věřím(e) i v Ducha Svatého, Pána a dárce života, který z Otce vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.“
Z „mladonicejských“ teologů, kteří uhájili víru v božství Krista a Ducha, vynikli tři biskupové z maloasijské Kappadocie: Basil z Cesareje, Řehoř z Nyssy a Řehoř z Nazianzu. Užili formulace, kterou prosazoval Athanasios při sporem s Ariem: Bůh má jedinou substanci (úsia), která pro nás zůstává nepochopitelná, ale tři vyjádření (hypostaseis), jimiž o sobě dává vědět.“
Oproti racionalistické teologii ariánů odkazuje ortodoxní trojiční víra k Bohu, kterého křesťan nemůže pochopit, ale může se s Ním setkat v duchovní zkušenosti přesahující lidský rozum. Řehoř z Nazianzu ji popisuje takto: „Jakmile si představím Jednoho, ozáří mne jas Tří; jakmile rozliším Tři, opět mě uchvátí Jeden. Když pomyslím na jednoho ze Tří, myslím na něj jako na celek, oči se mi naplní slzami a většina toho, o čem uvažuji, mi uniká.“
