Křesťanství vyznává Boha, který se zjevuje v dějinách. V dějinách Izraele „mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval ústy proroků“, aby pak „v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky“ (Židům 1,1).
Bible je svědectvím o Božím jednání s lidmi. Ti však Boží vůli nemuseli vždy správně pochopit. Jistotu jejího ničím nezkresleného zjevení máme jen v Kristu jako dokonalém prostředníku mezi Bohem a lidstvem.
Křesťanství není jedním z „náboženství Knihy“, mezi která je zařazují muslimové. Na rozdíl od islámu nemluví o tom, že se Boží Slovo stalo Knihou, a musí být naopak označeno za náboženství vtěleného Slova, které se stalo člověkem.
Křesťané ani židé vesměs nechápou Bibli způsobem srovnatelným s tím, jak muslimové chápou Korán, tedy jako knihu „spadlou z nebe“, jejímž jediným autorem je Bůh a lidský faktor v ní nehraje žádnou roli. Bible ve skutečnosti ani není knihou, ale spíš celou knihovnou. Samotné slovo „Bible“ pochází z řeckého ta biblia a odkazuje tedy ke knihám v množném čísle.
Tím však jen o to víc vystupuje do popředí podivuhodná skutečnost, že křesťanská Bible přes všechnu rozmanitost jednotlivých svatopisců žijících v různých dobách a uvažujících různými způsoby vypráví ucelený Příběh. Příběh s velkým P, představující klíč k celým dějinám lidstva i k osobním dějinám každého z nás. Jeho jádro lze shrnout třemi slovy: Stvoření, Pád a Vykoupení.
Na počátku byla Láska, která stvořila nádherný svět pro člověka a člověka pro Sebe. Následoval však Pád, kterým člověk společenství se svým Stvořitelem ztratil, protože chtěl být „jako Bůh“ (Genesis 3,5) a byl ďáblovou lstí sveden k tomu, aby v Bohu viděl svého rivala, který překáží jeho sebezbožštění.
V současné době touhy po „seberealizaci“ a neomezené „svobodě“ je tento nadčasový příběh snad ještě srozumitelnější než kdy dřív. Právě tak můžeme důsledky Pádu obzvlášť dobře pozorovat i při dnešním pohledu na zdevastovaný svět kolem nás s epidemiemi, klimatickými změnami, vymírajícími rostlinnými a živočišnými druhy atd. Bible nás nenechává na pochybách o tom, že toto vše je důsledkem lidského hříchu: protože není „poznání Boha v zemi“ a lidé ji naplňují svými zločiny, „země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby.“ (Ozeáš 4, 1–3)
I zde je hluboký rozdíl mezi křesťanstvím a islámem, protože Korán zná jen individuální hřích Adamův, a nikoliv dědičný hřích a stav porušené lidské přirozenosti. A tedy také ne Vykoupení, které z islámského pohledu člověk nepotřebuje. Islám ví jen o Bohu jako Soudci lidských činů a ne o Bohu jako Lásce, hledající záchranu hříšného člověka právě prostřednictvím příběhu Vykoupení. Kromě jiného také popírá vyvolení Izraele.
Biblické líčení dějin je jiné. Miloslav Vlk je v knize Kardinál Vlk odpovídá na otázky hledajících a pochybujících shrnuje slovy o tom, že poté, co člověk vše zkazil, jej „Bůh, protože je láska, nechtěl nechat v té situaci, do níž se svou zradou dostal – že totiž ztratil své štěstí být ve společenství s ním. Bůh měl vlastně v plánu dopřát člověku naplnění té touhy být jako on, být ,zbožštěn‘. Proto si vybral jeden národ, ve kterém prostřednictvím proroků udržoval víru nejbližší původnímu prazjevení a připravoval jej na chvíli, kdy chtěl ještě více sdělit sám sebe a komunikovat s člověkem – na příchod Ježíše Krista. V něm se naplnila touha člověka z ráje – být jako Bůh. Bible říká: těm, kteří Krista přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)
Známá označení dvou částí křesťanské Bible – Starého a Nového zákona (či lépe Staré a Nové smlouvy) – odkazují ke skutečnosti, že v Kristu Bůh s lidmi uzavírá novou smlouvu, jež ovšem není (jak zdůrazňoval např. papež Jan Pavel II.) žádným odvoláním či zrušením staré smlouvy s Izraelem, ale spíš jejím naplněním a rozšířením na lidi ze všech národů.
Ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Žid, který je jak člověkem Ježíšem z Nazareta, tak i věčným Božím Slovem, Božím Synem, Pánem a Spasitelem, svým učedníkům vyložil, „co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma“ (Lukáš 24,27). Vztáhl na Sebe starozákonní mesiánské předpovědi, již stovky let před Kristovým příchodem líčící Jeho život včetně detailů typu narození v Betlémě (viz Micheáš 5,1), působení v Galileji (Izajáš 8,23–9,1), vjezdu do Jeruzaléma na oslátku (Zachariáš 9,9), zrazení jedním z Jeho nejbližších (Žalm 41,10) atd. Již z těchto starozákonních předpovědí lze vyčíst ústřední výpovědi Nového zákona a křesťanské věrouky týkající se Kristova božství, resp. skutečnosti, že Spasitelem bude sám Hospodin (Izajáš 35,4–6 či Ezechiel 34,11–16), Jeho ukřižování (Žalm 22,17–19) jako vykupitelské smrti za všechny lidi (Izajáš 53,3–8) a Jeho zmrtvýchvstání (Žalm 16,9–10 či Izajáš 53,11).
Ve středu křesťanské Bible samozřejmě stojí evangelium. Toto slovo odvozené z řeckého eu-angelion (dobrá zvěst) označuje právě radostnou zprávu o tom, že se Bůh z lásky stal člověkem, vzal na Sebe lidské hříchy a podstoupil smrt na kříži, po níž vstal z mrtvých, abychom mohli mít věčný život ve spojení s Ním. Radostná zvěst o Boží lásce je ovšem neoddělitelná od neradostné, ale očividné skutečnosti lidského Pádu: aby Boží Syn vůbec mohl být s námi hříšníky, musel se vydat do našich rukou a nechat se námi ukřižovat.
Bible není jednou z „náboženských knih“ shrnujících běžné lidské představy o Bohu jako bytosti, kterou je třeba uctívat, protože svou mocí převyšuje člověka, případně se naopak proti její moci bouřit. Je v ní dosvědčován Bůh nanejvýš paradoxní a lidským rozumem nepochopitelný, ale o to víc oslovující lidská srdce, do nichž byla po Kristově zmrtvýchvstání „Boží láska vylita skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Římanům 5,5). Bůh, který je sice jediný, ale nikoliv osamělý, protože v Něm existuje trojiční společenství Lásky. Bůh, jenž není svrchovaným vládcem trestajícím lidskou bezbožnost, ale právě Láskou, která touto bezbožností trpí, přičemž ji přemáhá nikoliv mocí, ale naopak bezmocností kříže.
